Dnes jsme si trochu přispali a po snídani jsme si šli odpočinout k moři. Odpoledne nás totiž čekal výlet do místní vesnice. Po nutném doplnění zásob v plážovém obchodě, kde prodávají vše od vody přes nafukovací hračky a svítící kde co jsme zamířili zpět k hotýlku, kde na nás před jednou čekal odvoz do vesnice a s ním cestovní průvodce Ali.
Po asi 20 minutové jízdě přes prašnou cestu jsme se dostali do Kendwa village, Ali nás odvedl do místního komunitního centra, kde zrovna končila porada vesnického výboru. Komunitní centrum zde funguje jako správa vesnice a slouží obyvatelům, takže je to jednak obdoba naší radnice, dále vzdělávací a poradenské centrum, ekonomické centrum, centrum řešení konfliktů a zkrátka všeho, co se ve vesnici může stát. Nebylo to však nic okázalého, obyčejná budova a místní představenstvo si vystačilo na schůzi s několika plastovými židlemi.
Přivítala nás paní Shara, se kterou jsme výlet domlouvali a krátce nám povídala o činnosti centra, založení komunity a jejich projektech – například o projektu na dodávku pitné vody do vesnice. Poté si nás převzal místní starosta, pan Chalid – paní Shara o něm mluvila moc hezky, starostou se stal před 2 lety a je mu 26 let. Pak jsme začali naši prohlídku.
Část vesnice, ve které jsme se právě nacházeli byla cítit rybami – na zemi ležely látkové plachty asi 2×2 metry a na nich bylo rozloženo tisíce malinkatých rybiček – asi ančoviček, které se zde sušily. Jedná se o specialitu místních žen, které ryby chytají v moři při odlivu, uvaří je a pak dva týdny suší na slunci. Prodávají je pak jako specialitu v hlavním městě, případně si pro ně jezdí gurmáni až z Číny nebo Japonska. Pak jsme zamířili ke studni – cestou jsme minuli několik kuřátek se slepičkou a děti, které se na nás přišly podívat.
Studna byla stará asi 300 let, ale stále funkční. Hloubka byla 45 metrů a vodu tahají zásadně ženy, a to několikrát denně. Pro staré ženy a děti, které si nemohou vodu samy vytáhnout, je nějaká načerpaná v rezervoárech. Chalid nám popisoval, že studnu již před lety zavřeli, ale museli ji znovu otevřít, protože do nové studny jim začala téct slaná voda a tím pádem se jim celá kontaminovala. Chystají se tedy stavět novou studnu – potrubí (pozemní hadici) již mají zavedeno až dolů do vesnice a čekají jen na vrt. Když jsme míjeli paní tahající vodu ze studně, tak jsem se ho ptala zda by jí nepomohl a díval se na mě, jako jestli jsem se nezbláznila – vodu přece obstarávají vždy ženy.
Pak jsme pokračovali dále do vesnice a směrem k moři, kolem hliněných domků. Narazili jsme na první místní obchod, který byl komplet celý zamřížovaný a jen na pár místech byly díry pro podání peněz a vydání zboží. Bylo tu všechno možné, asi jako kombinace Tesca, Bauhausu a vietnamské tržnice. Hned ve předu se ve sklenici usmívaly růžová lízátka, tak si Michal řekl, že nějaká koupí pro děti – vzal jich 10, mě to teda přišlo moc. Lízátka nakonec vydržela asi 2 minuty – potkali jsme nejprve holčičku s chlapečkem, okolo 3 let, každému jsme dali po jednom, načež holčička chlapečkovi lízátko zabavila a chtěla další – musel tedy zasáhnout Chalid. Během půl minuty nás obklopil hlouček dalších dětí a přišla i maminka s asi 2 letým dítětem, bohužel všechna už byla pryč.
Cestou jsem se Chalida ptala, jaké jsou u nich tradice, zda sňatek domlouvají rodiče a co to obnáší – zajímalo nás, zda je to stejné jako v jiných muslimských zemích, nebo to mají nějak po svém. Dozvěděli jsme se tak, že muž si sice může svobodně zvolit nevěstu, ale musí za ni rodině zaplatit. Úplně ty nejvíc nejlevnější nevěsty, které asi ani nemusí být úplně kompletní, stojí 500 dolarů, nějaká základní alespoň 1000 dolarů, nejdražší jsou nevěsty masajky, které stojí okolo 5000 dolarů – masajové totiž obvykle bývají velmi bohaté rodiny. Probíhá to asi tak, že rodina oznámí, že má dívku na vdávání a muži bidují, vyhrává nejvyšší nabídka. Předtím se však samozřejmě mohou s dívkou seznámit a zjistit, zda si s ní rozumí, samostatně, bez rodiny. Jedinou výjimkou, kdy za nevěstu nemusí platit velkou cenu je, pokud dívka řekne že muže opravdu miluje a rodina je velmi benevolentní – svolí tedy ke sňatku třeba jen za symbolickou cenu 50 dolarů. Našetřit např. těch 1000 dolarů je pro běžného místního muže proces asi na 2-3 roky. Pak jsme se ale dozvěděli, že ještě než se vůbec můžete odvážit požádat o dívčinu ruku, musíte mít postaven dům, minimálně se 2 ložnicemi. Jinak nemáte šanci. S domem je to bohužel trochu horší, protože normální dům stojí asi 20mil. šilinků, tedy na koruny asi 200tis. Pokud máte štěstí, tak máte alespoň nějaký pozemek, na kterém můžete stavět. Pak to muži dělají tak, že našetří nějaké peníze, postaví třeba vchod, pak našetří další, postaví místnost, pak třeba dostaví zbytek, pak našetří na cement, okna, dveře a tak dále. Celá stavba tak může trvat klidně i 10 let – podle velikosti a náročnosti domu. Celkem můžete mít až 4 ženy (manželky), pokud máte dost peněz.
Mezitím jsme došli k moři, ke krásné zátoce plné rybářských lodí. Menší lodě jezdí lovit jen kousek od pobřeží, s těmi většími pak lze vyjet i na širé moře, kde jsou třeba tuňáci nebo barracudy. Většina obyvatel se i rybolovem živí – téměř 90% mužů, naštěstí je v moři ryb pořád hodně a daří se jim vracet se s dobrými úlovky. O kousek dál také jednu loď stavěli, ale výletní – takovou, na které jsme byli 2. den na plavbě. Stavba takové lodě trvá asi dva měsíce, při velkém počtu makaků se to dá stihnou za měsíc, stojí asi 100tis. korun – bez motoru, s plachtou. Ptali jsme se Chalida, zda se to dá někde naučit – ale bohužel, žádné řemeslné školy v zemi nejsou, rybaření, pletení sítí, stavba lodí a jakékoliv jiné řemeslo jsou všechno věci, které se můžete naučit jen od svého otce nebo dědečka, případně jiného ochotného příbuzného, a dědí se z generace na generaci – každá rodina tak má svůj styl. Stavitelé lodí jsou samozřejmě velmi vážení a cestují za prací po celém ostrově. Loď samotná je obvykle z mangového dřeva, spáry se vycpávají bavlnou.
Šli jsme dále podél pobřeží, které se masivně rozrůstá, dle vyprávění Chalida se pláž posunula směrem do moře zhruba o 60-80 metrů, na místě kde byl ještě před 30 lety korálový útes teď rostou stromy a je zde asi 3 metrová vrstva písku. Poté jsme se začali pomalu vracet do vesnice a šli se podívat jak se v takovém běžném zanzibarském domě žije. Dům nám na místní poměry přišel poměrně rozlehlý, proutěná střecha byla několik metrů vysoká a zakrývala celý dům, ve kterém místnosti neměly stropy a všechny spojovala jen ta velká střecha. Kuchyň byla velká asi 8 metrů, ale nebylo v ní vidět na krok, tak jsem se ptala Chalida, jestli se tam dá nějak rozsvítit, řekl že ne, že to je kuchyň. Ženám stačí, že vidí ohniště a zbytek zvládnou tak nějak po hmatu – já bych tam teda asi ani neoloupala bramboru a ještě bych se spálila o to ohniště. Vaří se samozřejmě na zemi, podlaha je obvykle udusaná zemina, tento dům byl bohatších lidů, takže měl podlahy vybetonované. Z kuchyně jsme šli úzkou chodbou do další místnosti, kde již bylo elektrické osvětlení (žárovka) a paní tkala proutěný koberec. Jednalo se pravděpodobně o společenskou místnost, nebo nějakou další ložnici, těžko říct. V domě bývá zvykem, že jedna ložnice patří pouze rodičům, pak jsou dětské pokoje – od 8 let však musí dle zákona mít kluci a holčičky oddělené ložnice. V domě, který jsme navštívili, bydlelo celkem 10 lidí a další miminko bylo na cestě, byla jsem trochu překvapená, protože majitelé domu měli již 8 dětí a paní měla tak 45 let a pán tak 60. Na početné rodiny jsou zde zvyklí, minimum je obykle 4 děti, bývá i 10 a více, vláda se vša chystá porodnost v nejbližší době redukovat. Po prohlídce domu jsme chtěli vidět i nemocnici a školu. Obě budovy ležely asi 1,5 kilometru za vesnicí, byla to tedy trochu náročná procházka na sluníčku při 33°C.
Nemocnice však není klasickou nemocnicí, ale jedná se o kliniku pro matky a malé děti. Celou stavbu i její provoz dotují italští majitelé blízkého hotelu Diamonds, jako jeden z mála řetězců v oblasti se tak starají o rozvoj vesnice a snaží se místním obyvatelům pomoci. Většina rezortů totiž místní nijak nepodporuje, ani je nezaměstnává. Nemocnice je velmi hezká, mohli jsme se dokonce podívat do lékařského pokoje. Slouží zde 2 doktorky a 1 doktor, učí zde maminky jak se o miminka řádně starat, jak si mají mýt ruce a dbát na hygienu. Měli zde také dvě kočky 🙂 Péče v nemocnici je zcela zdarma, vše dotují majitelé hotelu, takže sem jezdí i ženy z širokého okolí, které si nemohou dovolit lékařskou péči v jejich vesnici.
Po prohlídce nemocnice jsme se šli podívat na školu. Ta se skládá ze 3 budov, které se stavěly postupně – první z nich, kterou navštěvoval už Chalid, byla otevřena v roce 2001, další část byla otevřena v roce 2004 a poslední v roce 2008. Celkem do školy chodí přes 800 dětí (chodí sem pouze děti z Kendwa), což je i na místní poměry opravdu hodně. Školu se tak snaží neustále zvelebovat a rozšiřovat – právě s pomocí komunitního centra a z příspěvků od turistů. Právě italové, kteří jezdí do rezortu Diamonds vesnici často navštěvují, dotují školu a podílejí se významnou částí na jejím provozu. Škola je prostá, ale děti se zde učí prakticky podobné předměty, jako u nás – navíc mají jen náboženství, svahilštinu a arabštinu. Chodí sem děti od 6 do 15 let, takže obdoba naší základní školy. Ti, kteří chtějí jít na střední školu a složit zkoušky, chodí po vyučování na zvláštní lekce, kde si opakují učivo a na zkoušky se připravují – a my jsme si mysleli, že kluci co tam sedí zlobili a museli zůstat po škole 🙂 Střední školy jsou placené, ale běžný občan si to může dovolit. Větší problém je, když chce vaše dítě na vysokou – lékařské vzdělání stojí 1000 dolarů ročně, učitelské nebo ekonomické pak 500. Délka studia je stejná jako u nás, pro většinu obyvatel se tak jedná o naprosto nedosažitelnou věc. Půjčky na studium tady nefungují, abyste dostali půjčku musíte nejprve uplatit ředitele banky, což může být i 20-25% z půjčované částky, a pak se lidem nelíbí, že musí vrátit více, než si půjčili – obecně je to proti jejich náboženství.
Pak jsme se vrátili zpět do vesnice, cestou jsme navštívili ještě jeden místní obchod a koupili si dva šátky na památku – každý za cca 50kč. Obecně mají čechy ve vesnici velmi rádi, minulý týden je navštivil jiný český pár a Chalid se začal učit pár slov česky. Ne však jen kvůli turistům, ale kvůli novému rezortu, který poblíž vesnice vyrůstá. Ten má české majitele, kteří se aktivně zapojují do života v Kendwa a plánují jako první zaměstnat i místní obyvatele, Chalid se také těší, že mu pomohou se stavbou nové studny. Česi tak zde platí místním vzdělání potřebné k tomu, aby mohli v hotelu pracovat – zrovna když jsme se vrátili, probíhala v komunitním centru lekce a směli jsme nahlédnout dovnitř. V místnosti sedělo u stolečků asi 15 lidí, výuka probíhala v angličtině, velmi mile nás přivítali, zrovna dnes probírali péči o potraviny, jejich správné uchování, aby se nekontaminovaly a související hygienu. Za účast na lekcích dostávají 100 dolarů měsíčně, po jejich absolvování pak mají jistou práci v novém hotelu. Česká republika tak má v této části ostrova velmi dobré jméno a místí lidé naši zemi znají.
Pak jsme se rozloučili s Chalidem a přebral si nás zase Ali, který nás doprovodil do hotelu. Výlet se nám moc líbil, dozvědeli jsme se spoustu nových věcí o místním životě a zvycích. Po příjezdu na hotel jsme se rychle převlékli do plavek a vyrazili k moři. Jelikož jsme nic neobědvali, skočili jsme ještě na kuřecí kari, tuňáka a chlazené Kilimanjaro do naší oblíbené restaurace.
