Předposlední den na Maui. Co nám ještě zůstávalo stále v zásobě byl národní park Haleakala, což je vyhaslá sopka, která se tyčí nad celým Maui. Výška 3055 metrů. Cesta autem trvala z hotelu skoro 2 hodiny. Nejdéle nám zabralo vyhrabat se na vrchol.
Před výjezdem na vrchol jsme viděli jednoho stopaře, kluk ve věku jak my nabízel 10 dolarů, když ho někdo hodí nahoru. Vypadal docela zoufale, tak jsme mu zastavili (ne pro těch 10 dolarů, ale vypadal fakt zoufale). Hned se nás zeptal z jakého jsme státu a když jsme řekli že z ČR, tak spustil, že je z Belgie. Docela náhoda. Celou cestu jsme povídali. Klučina před dvouma rokama dostudoval, pak šel na rok pracovat, vydělal hodně peněz a teď už 7 měsíců cestuje. Říkal, že má letenky zadarmo, protože někdo z rodiny dělá u letecké společnosti. Jediné za co platí je kolo, které stojí asi 200 dolarů na jeden let. Jedinou nevýhodou co nám říkal je, že musí čekat na letišti na volné sedadlo v letadle. Pokud je třeba 5 letů po sobě plných, prostě neletí a čeká dál. Prý se mu to už jednou stalo a byl na letišti přes 30 hodin, než chytnul volné místo.
Před vstupem do parku musíte zaplatit poplatek, což je 10 dolarů za auto. Spolucestující měl předplacenou kartičku, která mu umožňuje free vstup do všech národních parků v USA, takže nám ušetřil peníze. Vyhodili jsme ho na vrcholku a rozhodovali se co podnikneme.
Národní park nabízí před 40 mil trailů. Jsou hodně náročné (o čemž jsme se přesvedčili) ale můžete zde i přespat. Jediný problém jsou teploty. Ráno a přes noc dosahují bodu mrazu. Hodně lidí je pak překvapeno, jelikož na to nikdo nepomyslel (my také ne a to bylo odpoledne).
Vydali jsme se tedy na trail kráterem, celý okruh kolem 40 mil. Chtěli jsme jít jen menší část, která vypadala, že bude krátká. Vzali jsme si raději vodu, nějaký bombony na doplňení cukru a sušené maso. Krajina byla opravdu nádherná, ale čas od času byla hodně silná oblačnost a nešlo nic vidět. V tomto okamžiku byla i hrozná zima. Postupovali jsme kráterem stále dolů a nějak neřešili jak daleko jsme. Cesta byla stále z kopce a byl to hodně náročný terén. Zhruba po hodině a půl jsme byli v cca 7000 stopák z nějakých 10000. Byli jsme sami dva uprostřed ničeho, žádný signál, žádní další turisté jen ticho, pustina, lávové řeky, které dávali krajině pravé kouzlo. Trochu zvláštní pocit. Človek si uvědomí, jak je oproti přírodě malinkatý.
Jelikož jsme vůbec nevěděli, kde jsme a dlouho jsme nepotkali nikoho jiného, rozhodli jsme se, že to otočíme a půjdeme zpět. Celkově jsme nepochopili, proč zde nejsou nějaké směrovky a ukazatele, kde se člověk nachází.
Cesta zpět byla pekelná. Prakticky pořád do kopce sopečnou krajinou. Poslední 2 míle jsme šli po krátkých intervalech, jelikož nás nesmírně bolely nohy a měli jsme hlad. Zpět k autu jsme přišli kolem 17:30 a měli toho plné zuby. Vůbec si nedovedu představit, že dá někdo celý trail. Prý se to dá, ale musíte vyjít brzo ráno a mít hodně dobrou formu případně přespat ve stanu.
Cesta dolů byla skvělá a užival jsem si krásnou asfaltku. Ford Fiesta sice není to pravé žihadlo pro klikatou cestu, ale i tak to bylo super. Jelikož jsme umírali hladem, zastavili jsme u prvního MC, kterého jsme našli na mapě. Dali jsme klasickou USA prasárnu a pokračovali do hotelu.
Večer nás ještě čekalo praní ve veřejné prádelně. Je to hrozně vtipné a moc si to nedovedu představit, že by to tak v ČR fungovalo. Paní nám pomohla s nastavením pračky (cca 35 minut praní) a poté sušička (cca 50 minut). Celkově se Amíci snaží dělat všechno hrozně simple. Takže žádné nastavování teploty, otáček a podobných hovadin jako u nás. Zmáčknete colour a je to 😀 Bohužel to jde i poznat na prádle. Jedno praní a sušení a barvy o pár odstínu vybledné (na některých barvách to šlo hodně poznat). Naštěstí už takhle prát nebudeme. Zlatý systém praní a žehlení v Evropě.
To je asi vše z dnešního náročného dne. Zítra už letíme na Kauai.
