Dnes jsme měli na programu výlet za zvířátky do Cheetah’s rock. Ráno jsme vstali o trochu dříve, abychom stihli snídani co nejdříve a mohli ještě zajít na pláž. Odjezd nás čekal ve 13hod. a chtěli jsme stihnout ještě oběd – do restaurace jsme dorazili sice krátce po 12., ale jídlo bohužel přišlo až o 40min později. Moje ryba s bramborem tak putovala do krabičky.
Spěchali jsme zpět do hotelu, což bylo všem velmi podezřelé, protože rychlá chůze, natož velmi rychlá, je zde prostředek pouze k útěku před predátorem. Jelikož jsem šla první, všichni házeli podezíravé pohledy na Michala, případně se rovnou ptali, co mi udělal – z jejich pohledu jsem utíkala před ním. V jednu jsme konečně doběhli do hotelu s rybou v ruce a už na nás čekal taxík, rychle jsme se tedy převlékli a jeli vyzvednout další dvě dámy do blízkého rezortu. Společně jsme pak jeli asi 50min do Cheetah’s Rock.
Co to ten Cheetah’s Rock vlastně je: jedná se o centrum pro zvířátka, dá se říci něco mezi útulkem, zoo a veterinární stanicí. Majitelka Jenny založila toto centrum před několika lety a zvířátka zde mají různý původ – některá byla zachráněna například z rukou pašeráků, jiná byla centru darována z jiných Wildlife Conservation Centre nebo je zde přinesli lidé, kteří je našli zraněné. Zvířátka, u kterých je to možné, jsou po vyléčení vypuštěna zpět do přírody, a ta, u kterých to možné není nebo jsou příliš ohrožená a ve volné přírodě se již nevyskytují, zůstávají v centru, kde se jim Jenny se svými kolegy snaží poskytnout co největší komfort. Práce se zvířátky je zde založena na vzájemné důvěře a respektu, zvířátka zde nejsou omámena léky nebo drogami, vše je bez jakéhokoliv násilí nebo nátlaku – život v centru se přizpůsobuje jim a nikoliv naopak. Jenny má více než 30 let zkušeností s ochočováním a budováním vztahu s šelmami, její práce je tedy vždy bez jakéhokoliv násilí, vše je o správné komunikaci se zvířátkem.
Po příjezdu jsme byli usazeni v otevřené čekárně, dostali jsme kokos, pak jsme si poslechli úvodní řeč a byli jsme poučeni o základních bezpečnostních pravidlech v centru – zejména o tom, že zvířátka tu dnes nejsou pro nás, ale my jsme tu pro jejich zábavu. Jejich dobrá zkušenost s lidmi je důležitá k tomu, aby se na ně příště zase těšili. Samozřejmě, je třeba si uvědomit, že jsou to zvířátka pořád divoká a stále mohou být nebezpečná.
Poté jsme zamířili do malého uzavřeného výběhu, kam za námi za chvilku přišla Jenny se zebrou jménem Chaco. Ten se narodil jako malé zebřátko v německé zoo, kde však měl být zhruba v 1 roce věku utracen – jejich stádo bylo plné a Chaco tam byl tak nějak navíc. Tato praxe je v evropských zoo běžná, nedávno byl podobný případ se lvíčaty v dánsku – pokud zvířátko není vhodné do chovu, může ho zoo utratit. Naštěstí se však podařilo malou zebřičku zachránit a transportovat do jednoho z afrických safari parků, pak se dostal do Cheetah’s Rock. Zde se začal postupně seznamovat s lidmi a budovat si v ně důvěru, jako safari zebra i ze zoo totiž měl z lidí spíše strach a jakmile nějakého viděl, ihned se snažil utéct. Zebry mají vlastní hlavu a jsou mnohem svéhlavější než třeba koně. Nebylo tak nikdy možné je přimět k práci nebo k tomu, aby na zádech snesly jezdce – přestože jsou k tomu geneticky mnohem lépe vybaveny. I když je Chaco ochočená a přítulná zebra, vyšplhat se mu na záda by znamenalo v lepším případě jen pár zlomených kostí, v tom horším nakopnutí kopýtkem a možnou smrt. Další genetickou výhodu mají zebry v nohách ve tvaru X, což jim umožňuje při běhu rychle měnit směr a tak uniknout predátorům. Nakonec jsme se dozvěděli odpověď na základní zebří otázku: je to černé zvíře s bílými pruhy nebo bílé s černými? Odpověď u fotografie. Chaca jsme si postupně všichni pohladili a nakrmili mrkvičkou, pak Chaco předvedl, jak umí aportovat věci a ďubat do balónku – samozřejmě vždycky dostal mrkvičku.
Poté jsme se přesunuli do příbytku Bush Babies – jedná se o malé opičky, které tradičně žijí na Zanzibaru. Přestože se jedná o solitérní zvířátka, zde jsou v domečku dva – sameček Morris a samička Moira. Morris je o rok starší, vypadl mamince z tlamičky při přenášení a na zemi ho pak před školou našly děti a přinesly Jenny. Ta ho jako několikadenní miminko krmila z lahvičky až vyrostl v pořádnou 2 kilovou opičku. Moira přišla o rok později, také vypadla při přenášení a byla odkojena stejně. Jelikož oba od malička vyrůstali mezi lidmi a nijak se jich nebojí, není tedy možné, aby se vrátili do volné přírody. Bush Baby se jim říká proto, protože když mezi sebou komunikují, zní to jako křik mimina. Bohužel, na ostrově se jejich populace rapidně změnšuje, jelikož se jednak kácí lesy, ve kterých žijí, někteří místní je také loví do pasti jako potravu pro jiná zvířata. Jsou velice roztomilé a neuvěřitelně rychlé, byl tedy trošku problém je pořádně vyfotit. Velmi zvláštně voní, každá Bush Baby voní jinak, značkují si teritorium podobně jako kočky a psi.
Poté jsme se šli podívat na další opičku jménem Manfred. Přestože má mužské jméno, je to holčička Velvet Monkey a dostala se do centra před třemi lety. Bohužel s lidmi má velmi špatné zkušenosti, a tak je stále trošku nedůvěřivá. Přestože tyto opičky střední velikosti obvykle váží 4-5 kilo, Manfred má pouze 2,5. Měla totiž tu smůlu, že její maminka padla do pasti místních a ti jí malou opičku sebrali, maminku (obvykle) zabijí. Velká opička už totiž není pro jejich účely použitelná. Opičky takto kradou lídé, kteří je pak vodí na provázku například na pláži a vydělávají na tom, že se s nimi naivní turisté fotí, případně je mají uvázané v krámku, aby přilákali více lidí a nebo na baru, aby jim turisté kupovali drinky. Všechny tyto věci jsou i na Zanzibaru bohužel běžné, zejména i proto, že místní policie je dobře podplacená. Pokud tedy uvidíte kdekoliv na pláži nějakého místního beach boye s opičkou, nikdy se s ní nefoťte, jen tím podporujete jejich utrpení – a to ani v případě, že je na blízku policie. Neznamená to, že je vše v pořádku, ale že si přišli pohlídat, aby dostali svůj podíl. Manfred a jí podobné opičky dorostla tak malé velikosti, protože jí tito lidé trápili hlady – velká opička totiž není roztomilá = menší zisky z turistů. Dělají jim samozřejmě mnohem horší věci, ale to tu nebudeme popisovat. Manfred odvedla velký kus práce a nyní se má dobře, nejraději má čerstvé ovoce a vařené těstoviny. Ve výběhu má spoustu dalších kamarádů.
Právě do Manfredina výběhu jsme se šli hned potom podívat. Je zde několik pávů, 4 lemuři kata, kteří jsou také velmi ohrožení, dále několik tick-ticků a zvláštní druh kropenatého kura. Všechny jsme mohli krmit ovocem a oříšky, zvířatka byla veselá a vypadala spokojeně, že jim děláme společnost. Lemuři se pořádně najedli a ke konci už jen leželi na stromech se svěšeným ocasem.
Pak jsme zamířili k hyenám proužkatým. Ty jsou na rozdíl od hyen skvrnitých solitérní, proto jejich populace prudce klesá – nyní je jich na světe jen necelé dva tisíce. Místa jejich přirozeného výskytu se rapidně zmenšují a fragmentují, hyeny navíc mají velmi špatnou pověst a filmoví tvůrci jim většinou na popularitě moc nepřidávají. Nejsou ani tak roztomilí jako lvi nebo další kočkovité šelmy, takže je i lidé mnohdy vnímají jen jako škodnou. Ve skutečnosti jsou to však neuvěřitelně inteligentní, užitečná a čistotná zvířata. Pak nám paní předvedla, jak samička hezky papá masíčko z ruky. Po krmení se hyena vyvalila u mříže, kde chtěla poškrábat na bříšku. Tak jsme si ji šli všichni pohladit. Nakonec pro ni měla Jenny připravené vajíčko, které ji dobrovolnice podala přes mříž – hyena ho opatrně vzala z její ruky, pak si ho hodina na podlahu a opatrně vylizovala vnitřek. Vajíčko jí jen v případě, když potřebuje doplnit kalcium.
Teď nás čekalo seznámení se lvem Aslanem. Ten je samečkem lva bílého, kterého už ve volné přírodě nenajdeme – všechny je vystříleli pytláci, trofej ze lva bílého je totiž mezi lovci (zejména z Evropa a USA) nejvíce ceněna. Všichni tak žijí jen ve speciálních centrech, kde je 24 hodin denně hlídá stráž – bohužel i tak stále dochází k tomu, že jsou zde zastřeleni. Aslan má dva roky, nyní váží asi 270 kilogramů, v dospělosti pak bude mít přibližně 320. Když byl malé lvíčátko, tak bydlel s Jenny, vyrůstal spolu se samečkem Bush Baby Morrisem, který ho prej trochu šikanoval. Pak se ale dostal do lví puberty, což začíná být trochu problém, protože nikdy nevíte, co si usmyslí a jak si s vámi bude chtít hrát – dostal tedy velký výběh s dvěma strážními domy a 6 metrovým plotem, aby byl co nejvíce v bezpečí. Jenny nám předvedla povel, na který si umí Aslan lehnout, pak jsme ho šli krmit. U nás krmil jen Michal, protože se krmilo syrovým masem a s tím si já moc nerozumím. I tak bylo velmi zajímavé pozorovat, jak lidé strkají lvovi maso do tlamičky. Jelikož byl v dobré náladě, šla mu Jenny dát dovnitř i misku s mlíčkem, které má moc rád. Aby se populaci bílých lvů dalo alespoń udržovat, je třeba, aby měli malá lvíčátka. Není však jednoduché najít pro lva vhodného partnera – nesmí mít žádný příbuzenský gen a musí to být zároveň lev bílý. Paní se to však po roce podařilo a našla pro něj samičku, jmenuje se Bianca a je v Cheetah’s Rock jen okolo 6 týdnů. Je to totiž ještě malé lvíčátko, má 4,5 měsíce a hráli jsme si s ní až na konci prohlídky. Za dva roky bude Bianca dospělá a je tak velká naděje, že se narodí další lvíčátka lva bílého.
Po krmení Aslana jsme zamířili k další šelmě. Ve své zahradě nás přivítal gepard Tyson. Měli jsme zde připravené posezení a každý z nás dostal sklenku sektu. Tyson přiběhl na Jennino zavolání a vzorně se usadil na pařezu, ta nám mezitím povídala o jejich populaci a výskytu, ale také o tom, že jsou samozřejmě stále více ohroženi. Jejich teritorium bylo dříve velmi rozsáhlé – prakticky přes větší část Afriky až po území Sýrie, Iráku a Íránu. Nyní je gepardí území již jen několik fragmentovaných částí v Africe, jinde byli před lety vyhubeni. Aktuálně jich je okolo 6500, ale jejich populace se každým rokem zmenšuje o téměř 25%. Loví se zejména kvůli kožešině a jako lovecká trofej. Tyson přišel do Cheetah’s Rock když mu byly téměř dva roky, do té doby nebyl na kontakt se člověkem příliš zvyklý, nyní se však na lidi těší. Mohli jsme k němu postupně chodit a hladit ho, kdo chtěla mohl mu dát i pusinku (stihla jsem to 4x), pravidelně dostával od Jenny hezký kousek masíčka. Někteří z návštěvníků se báli a za gepardem nešli, není se však čemu divit – je to pořád poměrně velká a hodně rychlá šelma, u které nikdy nemáte jistotu, co právě udělá, většina však – posilněna sektem – si šla Tysona pohladit. Nám se to moc líbilo, měl spoustu puntíků a roztomile vrněl – což většina velkých koček nedokáže.
Poté jsme se vrátili zpět do výběhu hyen, tentokrát však za samečkem. Toho se Jenne podařilo získat ze zoo ve Stone town, kde bohužel žil v příšerných podmínkách. V zoo měli nejprve samičku hyeny proužkaté, poté k ní propašovali dva samečky – což u tak vzácného druhu velmi vzácné. Nerespektovali však to, že jsou hyeny proužkaté soliterní zvířata, a tak se samečci začali ihned prát a skončilo to smrtí jednoho s nich. Druhý sameček měl se samičkou několik koťátek, ale ani pak je v zoo od sebe neoddělili, byla tedy silně ohrožena samečkem. Jenny se podařilo alespoň jedno koťátko získat, přestože bylo ve velmi špatném zdravotním stavu, jelikož v zoo nedostávalo potřebnou lékařskou péči, podařilo se jej zachránit a nyní je z něj krásný sameček. Žádný z jeho sourozenců bohužel v zoo nepřežil. Je menší než samička hyeny a liší se i vzhledem. Má na zádech dlouhé chlupy a pod nimi výrazné proužky – skoro jako zebra. Bylo na programu jeho krmení, posadili jsme se tedy na dvě velké klády a kdo chtěl, vzal si syrové maso – u nás tedy Michal. Někteří z výběhu odešli, přece jen hyena drtí zoubkama kosti jako malinu a je to trošku nevyzpytatelné zvíře. Je velmi plaché a opatrné, takže při náznaku nebezpečí pochopitelně přechází do útoku. Jenny nás předtím však varovala předem a nikdo tak nemusel riskovat. Pak samečka pustii mezi nás a ten vzorně papal z nastavených ruk masíčko, nakonec ještě dostal oblíbené kosti od Jenny a zamířil zpět do svého domečku, zde ještě dostal syrové vajíčko, aby si doplnil kalcium.
Nakonec jsme šli zpět do malého výběhu, kde jsme se původně setkali se zebrou Chaco, tentokrát však na nás čekalo malé bílé lvíčátko – Bianca. Hrála si s balonkem a se suchou větvičkou jako malé koťátko, ve 4,5 měsících tak také i vypadá – až na nápadně velké zadní tlapky. Taková malá princezna, která za pár let vyroste ve velkou lví slečnu.
Pak již byl konec zamířili jsme zpět do hotelu. Výlet za zvířátky byl skvělý, ale člověk si vždy víc a víc uvědomuje, kolik špatného zvířátkům působíme právě my – lidé. Díky tomu tak každý rok vyhyne 27.000 druhů, kdy přirozenou cestou by mělo vyhynou okolo 1000. Zvířátka tedy musíme o to více chránit, třeba i jen tím, že se přestaneme fotit s roztomilou opičkou na pláži, kdy to, že je to týrané zvířátko, nás mnohdy ani nenapadne. Samostatnou kapitolou jsou pak i velká zvířata, která jsou jen kvůli zajímavým turistickým fotografiím vytržena ze svého přirozeného prostředí a denně jsou vystavena násilí a drogám. Většinu lidí však zajímá jen to, aby měli super fotku jak leží na tygrovi než to, jaký ten tygr má ve skutečnosti život a co za tím stojí. V 90% vždy když je zvíře nějakou atrakcí, zejména predátor, jsou k jeho ovládnutí buď použity velmi násilné metody a strach, nebo je nadopované léky, případně obojí. Jedinou cestou tak je nevyhledávat a hlavně nijak nepodporovat tyto aktivity, vždy se zamyslet a najít si co nejvíce informací předtím, než zaplatíte za něco, v čem je zvíře angažováno nepřirozeným způsobem.
Den se zvířátky byl velmi zajímavý a také náročný, do hotelu jsme přijeli už velmi vyčerpaní. Šli jsme si už dát jen rychlou večeři – krevetky a tuňáka v našem oblíbeném Baraka bistru na pláži.
